Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník Severuse Snapea 1/2

8. 10. 2007

        Deník Severuse Snapea část první


Deník Severuse Snapea - Kapitola 1


Ach jo. Už je to zase tady. Dva měsíce klidu v háji… Už nemám ani sílu zuřit. Jen paralýzovaně sedím ve svém kabinetu a trpně čekám,až bude večer. Dopoledne byla porada v ředitelně. Brumbál nás všechny přivítal po prázdninách. Já se krásné asi tři vteřiny radoval, jako blázen, že se mu nepodařilo nikoho sehnat na to volné místo po našem milovaném vlkodlakovi (nikdo nový totiž v ředitelně nebyl) – a že bych to místo přeci jenom mohl ještě získat já…. No, tak přesně po těch třech vteřinách mě Brumbál vrátil zpátky na zem se slovy, že Moody, nový učitel obrany proti černé magii, dorazí později.
Já to nechápu!! Co by mu to udělalo, kdyby dal to místo mně?! Nebo kdyby mi alespoň řekl, PROČ mi to místo nechce dát!!!!!! Si myslí, že bych ty naše chudinky dětičky učil nějaká nepřípustná zaklínadla? A kdyby, tak co?? Ti, co mají na černou magii talent, se to naučí i bez toho a ti, co ho nemají, by se to nenaučili, ani kdybych to do nich hustil deset let. Tak co mu vadí?!?!
Tak příšerně mě to nakrklo, že jsem se neudržel a střelil jsem po Brumbálovi jedním ze svých vražedných pohledů (byl ke mně otočený zády), bohužel to viděla McGonagallová a podívala se na mě tak přísně, že jsem se málem cítil provinile. To už stojí fakt za pováženou!!
Ve svém rozladění jsem ani nebyl schopen poslouchat, co nám ředitel ještě říkal. Jen vím, že tam bylo něco o tom Poháru kouzelnických škol.To mne tak zajímá. Budu tu muset kvůli tomu výmyslu z ministerstva strpět svého „přítele“ Karkarova celých osm měsíců a to je vše, co o tom potřebuji vědět. Vypadá to na opravdu skvělý školní rok! Měl jsem dát výpověď…
Mankote ten čas se ale vleče! Ale Severusi, co si stěžuješ? Poslední tři hodiny bez těch kobylek, tak si to užij!!
Jestli mě štve ještě někdo víc než Karkarov, pak je to ten Moody. Nejhorší chlap, jakého jsem kdy poznal. Příšerně podezíravý, pomatený a ještě ke všemu bývalý bystrozor. Já prostě bystrozory nemám rád, nikdy neměl a ani nikdy mít nebudu!!! To ten Brumbál nemohl sehnat někoho jiného?! On mi to prostě dělá všechno naschvál!!!
Bože ne! Už slyším drčet kola kočárů. Ach jo. Dobře. Tak jdu. Vzhůru do Velké síně!
No fajn. Klidně jsem se mohl vsadit. S kým jsem se asi srazil ve dveřích do Velké síně? S Longbottomem! To to moc pěkně začíná! Ten jeliman se mě tak lekl, až se mu po zemi rozsypaly všechny věci, které nesl v ruce (nechápu, proč si ty knihy nenechal u ostatních zavazadel…to se bude při hostině učit nebo co? Neříkám – trocha studia by mu určitě prospěla – ale ať mi netvrdí, že to bude praktikovat hned první večer?!). Zpražil jsem ho pohledem „Co si myslíte, že děláte? Kdybych vám mohl strhnout body, tak už jste v mínusu!“ On se rozklepal jako ratlík a honem ty knihy začal sbírat. Nasupeně jsem ho překročil a sedl jsem si na své místo ke stolu. Moody tam ještě nebyl. Škoda. Byl bych si od něj sedl co nejdál. Nejlépe na opačný konec stolu. Takhle bude záležet na něm, kam si sedne, a jestli to bude někde poblíž mě, tak zahájím hladovku!
Sál se pomalu plnil – raději jsem se zarytě díval před sebe, abych třeba náhodou nezahlédl Pottera nebo tak někoho – to bych už vážně vyletěl z kůže. Po několika minutách jsem si s hrůzou uvědomil, že většina míst u učitelského stolu je již obsazená – s výjimkou jedné židle po mé levici a pak ještě jedné po Brumbálově pravici. No jasně, pak ještě byla prázdná ta Hagridova lavice, protože ten se máchal někde uprostřed jezera s hromadou prváků – což jsem mu, vzhledem k počasí co je venku, rozhodně nezáviděl. Nicméně možností, kam se mohl Moody usadit, podstatně ubylo. Cítil jsem, jak ( proti své vůli ) blednu. Mé pesimistické já mi našeptávalo, že svého souseda mám již jistého. Proč ale zrovna já?! Co jsem komu udělal? Koutkem oka jsem si všiml, že se na mě dívá Brumbál – a zas měl v očích ten svůj příšerný pobavený pohled. Tak to je vrchol! On se tím ještě baví!!! Jo, jen ať se mi klidně vysměje do očí, že zrovna vedle MNE bude sedět bývalý bystrozor!!!! Bývalý k bývalému, co??
Jako na zavolanou se ke stolu dokolíbala Prýtová. No jo, na tu jsem úplně zapomněl! Sice za jiných okolností bych si vedle ní nesedl, ani kdyby mi za to připlatili (ta ženská pusu nezavře a mluví o takových nesmyslech, že by z toho člověk zešílel), ale v porovnání s bystrozorem to byla rozhodně přijatelnější možnost. Už už jsem na ni chtěl kývnout, aby si sedla vedle mne, když to v ten moment udělal Kratiknot (seděl z druhé strany u mé volné židle). Prýtová mu vesele zamávala a už si šla sednout mezi nás. Vida. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Dokonce jsem na ni ani nemusel promluvit a dávat jí nějak najevo, že stojím o to mít ji vedle sebe. Proč já jsem vždycky takový pesimista? Tak pěkně se to vyřešilo… Po tváři se mi rozlila nesmírná úleva a cítil jsem se o moc lépe – musel jsem vypadat jako idiot, protože Brumbál se div neudusil smíchy.
Konečně se Minerva zvedla (sedí po mé druhé ruce – tj.mezi mnou a Brumbálem) a odešla z Velké síně, aby přivedla prvňáky. Jak jsem byl v dobrém rozmaru, že vedle mě nezbylo žádné volné místo, přestal jsem se hlídat a pohledem jsem začal bloudit po síni. Nechtěně jsem zavadil o nebelvírský stůl. A zrovna jsem utkvěl pohledem na Longbottomovi. Když se daří, tak se daří! Když se naše pohledy střetly, úplně se přikrčil. Chudinka! Ten zas ze mě neusne! Jsem to ale ošklivý profesor. Kde má ale ty knihy, které s sebou předtím táhl? Teď je už u sebe nikde neměl…
Rozřazování bylo nekonečné. Zvláštní. Na to, kolik tam těch vyjukaných mrňousů na začátku stálo, jich bylo do Zmijozelu zařazeno překvapivě málo. Oproti tomu, kolik jich ten klobouk poslal k té černožluté bandě, to bylo úplně směšné! A to nemluvím o tom, že z těch pár děcek, co bylo svěřeno do mé láskyplné péče, jich několik vypadalo ještě dost podezřele: hlavně ta malá Dobbsová se div nerozbrečela, že nepatří do Nebelvíru. Tohle přece není Zmijozel, to je paskvil! Co si ten klóbrc myslí, že dělá?! Taky jsem si nemohl nevšimnout, že malého Baddocka se okamžitě ujal Malfoy. No bravo. Takže tu máme dalšího rozmazleného synáčka z čistokrevného starobylého rodu. Já snad zešedivím!! To je materiál! Jestli letos vyhrajeme školní pohár, tak to bude zázrak!!

Deník Severuse Snapea - Kapitola 2


Když si k nám Minerva zas konečně sedla, nemohl jsem přehlédnout její přísně stažené obočí. No jistě, taky zuří, že se letos do Nebelvíru dostala samá paka. Nejlepší byl ten malej Creevey – toho jí vážně přeji! Chá!
Brumbál zahájil hostinu a všichni začali hltat jako diví. Snad jedině Draco zachovával dekorum a jedl civilizovaně. Musí se mu nechat, že má styl. Ne jako ta Weasleyovic dvojčata, která po sobě přes celý stůl začala házet sterilovaný hrášek.
Z mých úvah mě vytrhl až afektovaný, nezaměnitelný hlas Prýtové, která právě Kratiknotovi (ale tak hlasitě, abych to slyšel i já a McGonagallová) vykládala, jak je šťastná, že se do Mrzimoru dostal tak silný ročník…. Tssss! Nějak mě přešla chuť k jídlu… Vzápětí se už otočila přímo na MNE a zeptala se mě, jestli jsem já s novými zmijozelskými přírůstky spokojen (To myslela vážně?!? – nejhorší na tom je, že asi jo…ten její dobrácký mozeček by snad nějaký zákeřný a škodolibý výpad ani vymyslet nedokázal). Jasně jsem cítil, jak se mi kus párku, který jsem právě spolkl, zasekl v krku. Pomalu jsem se na ni otočil a věnoval jsem jí jeden ze svých kamenných pohledů. Doufám, že jí došlo, že ta otázka byla naprosto nemístná. Chuť k jídlu mě definitivně přešla, a tak jsem odložil příbor. Vtom jsem zaslechl, jak se McGonagallová vedle mě rozkašlala. Překvapeně jsem se na ni otočil – ta ženská se dusila kusem brambory. To má z toho hltání… Po chvíli mi však došlo, že se ta potvora dusí smíchy. No…to se směje mně nebo komu?! Když se konečně uklidnila, znovu nasadila neproniknutelný výraz a koutkem úst – tak, abych to slyšel jen já - ucedila: „Severusi, tys měl být herec!“ Překvapilo mě to. Nějak doteď nevím, jestli to mám brát jako urážku nebo jako kompliment. V tu chvíli jsem na to raději nereagoval – navíc jsem ani nemusel, protože Brumbál se právě postavil a začal studentům tlumočit obvyklé Filchovy požadavky a podobné řečičky, které říká vždycky na zahájení roku. Když se dostal až k Poháru tří kouzelnických škol, rozletěly se dveře a do Velké síně vešel (nebo spíš vkulhal) Moody. Málem jsem dostal infarkt. Děcka na tom byly podobně a dokonce jsem jasně cítil, jak i McGonagallová vedle mě na své židli nadskočila.
Když jsem ho viděl posledně (před zhruba šesti lety), vypadal fakt příšerně. Tenkrát jsem si byl jistý, že hůř už vypadat nemůže. No, spletl jsem se…nos mu nedorostl, vlasů mu ubylo, zato mu však přibylo čarodějné oko (mimochodem naprosto nechutné). Posadil se vedle Brumbála (naštěstí! Ještě že si ta Prýtová vedle mě sedla – tímto jí odpouštím tu nejapnou otázku, kterou mi při jídle položila) a začal jíst. V síni nikdo ani nehlesl a po Brumbálově ujištění, že jde o nového profesora obrany, několik studentek zděšením málem omdlelo.
Jo taky sem musím připsat trapas večera: je zvykem, že se nový profesor vždy vítá potleskem. Takže Brumbál po představení Moodyho začal tleskat, k němu se však přidal jen Hagrid. Chachachá!!! Já teda samozřejmě měl v úmyslu netleskat vůbec, abych dal řádně najevo svůj nesouhlas s výběrem nového profesora (měl jsem to být já!), ale fakt mě překvapilo, že dokonce ani Minerva tleskat nezačala…Bylo to fakt k popukání slyšet, jak do toho hrobového, napjatého ticha v síni tleskají jediné dva páry rukou.
Po hostině jsem se ještě zašel podívat do zmijozelské společenské místnosti (kluci tam každý rok pořádají „zahajovací mejdan“, jehož hlavním bodem je přijetí nováčků do Hadího společenstva). Vzhledem k tomu, že mezi nováčky byla i ta vyšokovaná Dobbsová (už jsem viděl, jak ta bude nadšená, až před ní „vůdci Společenstva“ – tzn.prefekti šestého ročníku – vykouzlí desítku hadů a ona je bude muset nechat, aby ji spoutali a pak ji nechali viset od stropu hlavou dolů celých pět minut), tak jsem usoudil, že bude rozumnější, když to tam půjdu trochu usměrnit (tím spíš, že se prefektem šestého ročníku právě stal ten zvrhlík Eastman). Přišel jsem právě včas, abych Dobbsovou, která začínala hysterčit (Baddock právě visel u stropu a po obličeji se mu plazil jeden obzvláště nechutný hroznýš), uklidnil slovy, že když bude vyvádět, tak hady akorát rozzuří a ti ji pak sežerou zaživa. Efekt to mělo výborný: okamžitě ztichla a už se ani nehnula (no nejsem geniální?).
Malfoy si tam vzadu pod schody otevřel krámek s ječivými bobulemi a máslovým ležákem (jestli jsem to dobře pochopil, tak Crabbe s Goylem mu dělali prodavače a on jen vybíral peníze) a přes celou místnost na mě volal, abych si šel něco koupit (to i já mu za to mám platit?! By asi zchudl, kdyby mi měl dát nějakou bobuli zadarmo…). Jeho volání jsem proto ignoroval a raději jsem se zaměřil na Eastmana, který právě s nevšedně požitkářským výrazem vyčaroval nejmíň patnáct obrovských hadů pro Dobbsovou (na Baddocka, který je minimálně o hlavu vyšší než ona, jich vyčaroval jen devět!). Dobbsová div neomdlela, ale byla překvapivě statečná (no neříkal jsem už, že ona prostě není Zmijozel, ale paskvil?!) a ani se nehnula, když ji hadi začali spoutávat. Když se kolem ní ovinul i ten poslední, vážně jsem se lekl, že ji udusili. Byla bílá jako stěna a pořád nevydala ani hlásku…Když ji ale Eastman kouzlem vynesl ke stropu a začalo odpočítávání (celá kolej jako jeden muž počítala do tří set, pak teprve mohl být nováček prohlášen čestným členem Hadího společenstva), vyděšeně vytřeštila oči kamsi do prostoru a rozklepala se od hlavy k patě. Takže byla živá…UF!!
Postupně rudla – úměrně s tím, jak se ostatní ve svém odpočítávání blížili k číslu tři sta (předpokládám, že to bylo tím, jak jí krev tekla do hlavy), rty měla stažené do tenké čárky, ale ani necekla – dokonce ani když se jí jeden brejlovec zavěsil přímo před obličej, začal ji hypnotizovat svým pohledem, rozdrážděně otevíral pusu plnou jedovatých zubů a výhrůžně syčel. Když ji Eastman (očividně zklamaný) zase pustil na zem a hadi zmizeli, vrhlo se k ní hned několik holek, uchváceně jí tiskly ruce a vzrušeně gratulovaly a většina studentů jí dokonce začala obdivně tleskat. Což se – jen tak pro úplnost – obvykle nestává. Ale jo, musím uznat, že i na mě udělala dojem. Často se to tady nevídá. Nováčci se obvykle strašně rozbrečí, dostanou hysterický záchvat, sem tam někdo pošle na zem všechno jídlo, které do sebe nacpal při hostině…já sám si pamatuju, že za mého přijímání do Společenstva se pozvracelo celkem pět studentů (já ne, aby si někdo nemyslel…) a jedna holka se z toho úplně zhroutila, protože měla z hadů fobii. Někoho jako Dobbsovou jsem prostě ještě vážně neviděl…
Ve společenské místnosti jsem se zdržel asi ještě půl hodiny (dokud přijímání nových členů neskončilo), ale už to byla nuda. Chvíli to vypadalo, že se rozbrečí aspoň Pritchard, ale nakonec zůstal jen u toho, že vystrašeně kňoural (což vůbec nebylo originální, protože se tak chovali téměř všichni), a zajímavější odstín rudozelené se do obličeje nahnal jen Montereymu. Jinak nic. Byl jsem tam vlastně úplně zbytečně.
Už jsem byl na odchodu, když jsem si všiml, že se na stolku u dveří válí mně podivně známá hromádka knih. Dám ruku do ohně za to, že to byly stejné knihy, které se u večeře rozsypaly Longbottomovi. Se zájmem jsem si prohlédl obal vrchní knihy: nesla nápis „Taje okultismu“ a ta hned pod ní se jmenovala „Obrana před bílou magií“. Zalapal jsem po dechu. Věděl jsem, že se někteří studenti z mé koleje věnují studiu černé magie – a rozhodně jsem nikdy neměl v úmyslu jim v tom nějak bránit – ale tohle bylo i na mě trochu moc. Rozhlédl jsem se po místnosti, abych zjistil, komu by ty knihy mohly patřit (a podle toho bych se případně rozhodl, jestli to budu nějak řešit), žádného vhodného kandidáta jsem však nenašel. Zabini, nejvášnivější obdivovatel černé magie, stál až na opačném konci společenské místnosti – a ten by něco takového válet jen tak na stole nenechal. Hromádka knih tu však ležela zcela bez povšimnutí a nikdo očividně ani nejevil zájem o to, co mohlo upoutat mou pozornost. Vlastně si mě vůbec nikdo nevšímal a všichni hleděli pod schody na Malfoye, který právě vykřikoval nějaká reklamní hesla svého krámku („Kdo si dvě bobule koupí, ten určitě neprohloupí“, „Bobule vám dají sílu, nakopeme Nebelvíru“, „Když si ležák zakoupíte, Společenstvo podpoříte!“) No jistě, to bych chtěl vidět, jak zrovna Malfoy odevzdá svou tržbu do společné kasy Společenstva… Přestal jsem ho poslouchat a obrátil jsem se zpět ke stolku s knihami. Údivem mi poklesla čelist. Knihy byly pryč!! Někdo mi je vyfoukl přímo před nosem! Zmateně jsem se rozhlédl po místnosti. Neviděl jsem vůbec nikoho, kdo by se choval nějak podezřele, skrýval něco pod hábitem nebo se pokoušel nějak nepozorovaně vypařit. Nikdo nestál ani v mé blízkosti a já si ani nevšimnul, že by se ke mně někdo přiblížil…ledaže by prolezl ven z místnosti na chodbu, nikam jinam jít ten dotyčný nemohl!
Okamžitě jsem se rozhodl a vyklouzl jsem ven východem ze Zmijozelu, abych zjistil, jestli někdo neprchá po chodbě. Tam však bylo zcela pusto a z temného ticha se neozývaly ani žádné rychle se vzdalující kroky… Chvíli jsem váhal, jestli se nemám vrátit zpět do společenské místnosti a zahájit šetření, ale pak jsem se rozhodl, že bude moudřejší, když to takhle řešit nebudu. Pokud je ten dotyčný na tak vyspělé úrovni, že čte už takovéhle knihy, stejně by dokázal zařídit vše tak, abych je u něj nenašel. Mnohem chytřejší bude, když začnu být ostražitý – mně, znalci černé magie, přece neunikne, když někdo kolem mě bude provozovat okultizmus. Přece bezpečně poznám příznaky! – a pak si na toho dotyčného budu moct pěkně posvítit. Takhle drze mi ty knihy vyfouknout před nosem!! To se podobá leda Potterovi, ale je blbost myslet si, že by zrovna on mohl zavítat do zmijozelské společenské místnosti – vsadím se, že ani neví, kde je vchod…no, i když…čmuchal jeho úrovně to nejspíš ví, ale k němu se mi okultizmus rozhodně nehodí! To bych spíš uvěřil, že se dal na studium lektvarů (což by bylo něco jako zázrak!). Na druhou stranu…původně ty knihy byly přece u Longbottoma – a co s nimi dělal on?!?! Nějak tomu nerozumím…
Spěšně jsem zamířil do své ložnice. Bylo pozdě a navíc mi začínala být na té sklepní chodbě zima. Závěr je jasný: od zítřka budu jako ostříž a žádné podezřelé chování mi neunikne!

Deník Severuse Snapea - Kapitola 3


Tohle je naprosto příšerný den! Nejradši bych někoho uřkl!!!!!!! ZA PRVÉ: Ráno mi přiletěla sova od Malfoye seniora, jestli bych mu nemohl "ze staré známosti" namíchat nějaký speciální uklidňující lektvar se silnými účinky (samozřejmě že zadarmo!), protože má "...blíže raději nespecifikovatelné problémy, které ho silně znepokojují" (cituji z dopisu).
To si teda ještě vážně rozmyslím! A fakt by mě zajímalo, z čeho může mít zrovna on raději nespecifikovatelné problémy! (Že by se zas s Narcissou hádali? Hm.... musím napsat Goylovi!)
ZA DRUHÉ: Brumbál si mě ještě před vyučováním zavolal do ředitelny na kobereček a prý že se mu doneslo, že moji šesťáci (že by Eastman a McKenzie?) psychicky vydírají chudáčka Filche! Pchá!
A ZA TŘETÍ: Po obědě přišel za mnou do kabinetu Moody! Já se mu celé dny pracně vyhýbám (na snídaně chodím jako první, na obědy jako poslední, večeřím raději u sebe a když už se s ním někde potkám, tak dělám, že ho nevidím) a on si klidně přijde, zaťuká a vleze mi přímo do mého rajónu. Ani nečekal až řeknu "dále"! Já samozřejmě myslel, že to bude zas někdo z mých děcek (jako že někoho nedopatřením uřkli nebo tak něco) a když jsem ve dveřích uviděl jeho (nejdřív jsem v tom šeru teda viděl jen to jeho příšerné koulející se oko!), málem mě kleplo. Bez okolků se mi nacpal dovnitř a že si se mnou chce promluvit! Než jsem mu stačil říct, že já s ním ani v nejmenším mluvit nechci, posadil se do MÉHO křesla, vyndal si tu svou placatku a pokynul mi, abych se posadil (na tu rozviklanou židli u dveří!). Byl jsem v takovém šoku, že jsem si na ni málem vážně sedl, naštěstí jsem se v čas probral a jeho drzé gesto jsem přešel s pohrdlivým úšklebkem (on bude mně v mé pracovně určovat, kdy a kam se mám posadit!). V prvním návalu zlosti jsem ho chtěl vykopat ze dveří, ale přeci jen - pohled na jeho čarodějné oko mě varoval. Tak jsem jen zůstal bezmocně stát kousek od svého stolu, bílý vzteky a v kapse hábitu jsem mačkal svou hůlku.
Náš slavný "rozhovor" (šlo spíš o Moodyho monolog - já celou dobu mlčel, maximálně jsem ho přerušil nějakým "tss" nebo "hm") trval vlastně dost krátce. V několika větách mi sdělil, že bychom se měli navzájem respektovat a ne se přehlížet a ignorovat, že si toho studenti bezpochyby všímají a potom to hází špatné světlo na celou školu a blablabla. Že ode mě bylo velice dětinské, když jsem se před ním nechal v pondělí večer zapírat (přišel totiž k mým dveřím s Dracem Malfoyem, asi aby si u mě na něj postěžoval, jenže já zrovna míchal jeden takový lektvar...no, řekněme, že by Brumbál neměl radost, kdyby se dozvěděl, že to tu míchám...a hlavně by neměl radost z toho, že mi při tom asistoval Zabini. A protože by mu to Moody určitě vykukal, raději jsem poslal Zabiniho ke dveřím se vzkazem, že jsem mimo kabinet a přijdu až později...Myslel jsem, že to spolkl. Hm, smůla no...). Nakonec to celé uzavřel se slovy, že doufá, že spolu budeme vycházet v dobrém (jenže ve chvíli, kdy to říkal, zabloudilo to jeho oko k mé levé ruce a nepříjemně dlouho zůstalo civět na mé předloktí, čímž to úplně zazdil!) a nebude docházet ke zbytečným konfliktům. Pchá! Jako kdybych nějaké konflikty vyvolával! Já si ho přece vůbec nevšímám! Zato on mi na tu ruku zírat nepřestane a nepřestane!!!!! Začínal jsem toho mít tak akorát, takže jsem začal přemýšlet, jakou kletbou bych ho tak nejlépe odrovnal. Vtom on ale zcela nečekaně zvedl to své normální oko a podíval se mi přímo do očí (můj vražedný pohled mu nemohl uniknout). Zřejmě se ho to dotklo, protože prudce vstal a nakvašeně zabručel: "Dej si pozor Snape, já zas takový dobrák nejsem a tady to přímo smrdí černou magií - tak abych tě nemusel nahlásit Brumbálovi. Vůbec nechápu, proč si tě tu drží!" Konečně odlepil oko od mé ruky, ušklíbl se a odešel. No. A já tu teď sedím a tiše zuřím. Vůbec nechápu, proč si tě tu drží! Já taky nechápu, proč si ho tu drží!! Ale cpu to někomu?? (A ještě aby to chápal! Do toho mu totiž vůbec nic není! To je moje soukromá věc, dohoda jen mezi mnou a Brumbálem...) A že tu smrdí černá magie? No, možná trochu, ale je to holt můj koníček a s tím musí počítat i Brumbál! Rozhodně ji tu ale neprovozuji nějak často a jestli to tomu jeho bystrozorskému nosu (nebo spíš torzu) nevoní, pak mi je líto, ale já ho dál nezval! Co když mě ale vážně nahlásí?? To by přece neudělal... U všech rohatejch, co budu dělat? Ten mě dokáže tak vytočit!!!!!!! A to mám teď jít učit. V tomhle stavu....Koho to vůbec mám? Cože?!?! Pottera?! No já vyletím z hábitu! Ale aspoň si budu mít na kom zchladit žáhu. Dneska mu strhnu minimálně patnáct bodů! A nebo dvacet, ať se to líp počítá.

U všech ďasů, ten Longbottom je naprosto totálně tupý horský trol!!!!!!!!! Já ho uškrtím, přísahám že jo!! Ten ropušník zase roztavil kotlík! To už je snad šestý nebo sedmý!! Jak to dělá?? A to jsem je zrovna učil rozleptávací lektvar, ten mám tak rád!! (On samozřejmě měl místo toho v kotlíku jen tu svou tradiční břečku. Je tak neschopný! Vlastně - co to píšu?! Vždyť bych měl být rád - ještě že tam měl JEN tu břečku! Kdyby se mu na podlahu učebny vylil skutečný rozleptávací lektvar, likvidoval bych následky ještě teď.) Takže jsem mu na dnešní večer napařil školní trest a ještě jsem mu strhl dvacet bodů! A k tomu jsem strhl po dvaceti i Potterovi a Weasleymu, protože mi prostě lezou na nervy a navíc měli nějaký přiblblý kecy (mleli něco o spravedlnosti, jako že bych měl buď strhávat body, nebo dávat školní tresty.Pitomci! Zrovna kvůli nim si s tím budu lámat hlavu!) Nicméně to znamená co? No?? Zmijozel je zase ve vedení!! A to jen díky mně. Sláva Snapeovi!! Inu, co mi zbývá, když mi klobouk posílá rok od roku míň a míň děcek? To je prostě čistá nespravedlnost. Kdybych jim nepomáhal, tak nemají šanci ani kdyby se rozkrájeli! A Minerva mi může klidně zas udělat přednášku o objektivitě! (Mimochodem, ta její objektivita je taky zvláštní. Kdybych za jednu hodinu strhl šedesát bodů Havraspáru nebo Mrzimoru, ani by si toho nevšimla - no, jistěže všimla, ale vůbec by jí to nevadilo. Jak jde ale o Nebelvír, má svou citlivost na spravedlnost nastavenou na maximum.) Nicméně ani naše Profesorka Objektivní nemá právo nic namítat, když je mých děcek o 28% (mám to přesně spočítané!) míň než těch jejích. O mrzimorských ani nemluvě, ale Prýtová se naštěstí radši nehádá... A navíc - McGonagallové se to hraje na spravedlivou, když se o vedení své koleje starat nemusí, protože to za ni na konci roku vždycky dělá Brumbál: Přidělí Nebelvíru (hádejte do které koleje kdysi patřil on!) vždy takovou astronomickou částku, aby školní pohár vyhráli, ať na tom jsou jakkoliv mizerně... A proto se já musím snažit pěkně celý rok, den za dnem, a strhávat, strhávat, strhávat.... Taky bych už měl vymyslet ten trest pro Longbottoma, za chvíli bude tady...Že bych ho nechal krájet užovky? Ne. To je pro něj příliš dobré. To si můžu udělat sám. Co vytírat sliz z nálevek? No ale ještě se ho tam moc neusadilo, to by to měl moc jednoduché - na tuhle prácičku si někoho pozvu až tak za týden...Už to mám! Bude kuchat ropušníky. To já naprosto nesnáším, tak to za mě může klidně udělat on. A při té příležitosti bych mu toho mohl dát celou bečku, tak by mi mohla zbýt i troška na ten lektvar pro Malfoye a já bych pak u něj měl jednu službičku k dobru...Jo. Tahle to udělám! Někdy mě má genialita vážně fascinuje! Á, slyším příšerný kravál z chodby - tak to už Longbottom jde. Ten snad to brnění srazil úplně celé! Větší nemehlo jsem ještě vážně neviděl...

Deník Severuse Snapea - Kapitola 4


Pár postřehů z Longbottomova večerního posezení v přívětivém přítmí mého kabinetu:
Rozklepaný usmrkanec se krčí v koutě mé pracovny. Chvějící se rukou kuchá obrovskou hromadu pěkně vypasených ropušníků, na tupém obličeji výraz nejhlubšího zoufalství a hnusu. Z rukou i z hábitu mu odkapává krev a sliz a já si nemohu nevšimnout kradmých vyděšených pohledů, které po mně v pravidelných intervalech vrhá. Baví mě sledovat, jak sebou při každém mém prudším pohybu vystrašeně škubne. Jojo. Takhle dobře jsem se už dlouho nepobavil!! Pro zpestření jsem si začal významně pohrávat se svou hůlkou - ten lenochod dokonce zrychlil tempo kuchání na maximum. Jeden ropušník za jednu minutu! To má lepší čas než Grangerová! Vida, co se v něm skrývá za talent! Ještě že jsem si toho všiml - byla by škoda tuto schopnost dál nerozvíjet. Budu si ho muset zvát častěji. Jednou mi ještě určitě bude vděčný!
Hodina pryč - už to přece jen začíná být nuda. Půjdu napsat tomu Goylovi. Musím si ale dát pozor na formulaci slov...když to napíšu šikovně, tak tomu trolovi nic nedojde a vyklopí mi všechno, co ví. A že on toho ví hodně, Malfoy se mu svěřuje úplně se vším...

Servus Aristide! Jistě jsi překvapený, že Ti po letech znovu píšu! Avšak k tomuto pro mě zcela neobvyklému činu jsem byl přinucen obavami o našeho společného přítele Luciuse. V poslední době mě často žádá o speciální uklidňující lektvary se silnými účinky a já si dělám starosti jaký že problém ho může tolik tížit. Ty, jakožto jeho nejlepší přítel, jistě uznáš, že je třeba mu pomoci. Napiš mi prosím vše, co o jeho současném stavu víš, a společně pak zkusíme vymyslet, jak nejlépe mu ulehčit od starostí.
Čekám na Tvou brzkou odpověď!
Severus Snape

Pchá! Nejlépe bych mu ulehčil nějakým silným jedem! To by pak byl svatý klid!! Jen doufám, že se mi pak povede z nějaké té pomoci vykroutit - to tak, cpát do Malfoye další peníze, když se v nich topí! Tak velké obavy o něj zas nemám - to se víc bojím o Potterovu babičku, jestli teda nějakou má. No ale Goylovi jsem zahrál na city a to na něj platí, tak doufám, že z něj nějaký klípky vytáhnu! Jen aby ještě uměl číst...Někdo mi sice tvrdil, že se to nedá zapomenout, ale v jeho případě člověk nikdy neví...
A helemese! Longbottom je hotový a začíná se nudit. No výborně, tak to mu ještě strhnu pět bodů za ten svinčík, co mi tu nadělal, a může běžet!
Je to takový jeliman. Musí se pořád tak klepat, když na něj mluvím?! Ještě že už je pryč. K němu mi ta černá magie a okultizmus prostě nesedí.... To by se přece choval jinak. Sebejistěji. Měl by jistotu tajné moci - a ne tohle. Mně to prostě nedá spát!! Problém je v tom, že jsem na svých hodinách jak ostříž, každé podezřelé chování si prověřuji, a zatím stále nemám stopu. Do Zmijozelu chodím pravidelně - a taky nic. Jediné čím si můžu být jistý je, že Zabini s tím nemá nic společného - proto jsem si ho v pondělí večer k sobě pozval. Důkladně jsem si ho tu proklepl a vůbec nic o okultizmu neví. A není zase tak chytrý, aby přede mnou dokázal hrát ještě většího hlupáka než ve skutečnosti je. Dokonce ani nevěděl jak správně nasekat listy barakury! Takže jeden je mimo podezření. Tím hůř. Něco mi našeptává, že v tom má prsty někdo ode mě. Jenže ti, co ještě přicházejí v úvahu, jsou nebezpečně chytří. Bude těžké zjistit, kdo z nich v tom jede. Ach jo. Nevím, jak se ty knihy o okultizmu dostaly k Longbottomovi, ale jsem si jistý, že on není jejich skutečným uživatelem. Možná byl pouhá spojka nebo se k nim dostal nevím jakou náhodou - pako jeho úrovně si dokáže najít tisíce způsobů - ale z něj to prostě necítím. Přesto ho ale nemůžu definitivně vyloučit - ty ropušníky kuchal podezřele dobře... Potřebuju prostě nějakou stopu. Na tu si ale asi budu muset ještě chvíli počkat, nejspíš jsem toho dotyčného v neděli dost vystrašil, a tak si teď dává pauzu a čeká, až mě přestane bavit slídit. To si ale teda ještě počká, protože já slídit nepřestanu!!
No. Teď půjdu umíchat Malfoyovi ten dryák, abych ho mohl zítra ráno odeslat, a pak si půjdu lehnout. Jen doufám, že se mi nebude zdát zas něco tak příšerného jako dneska...Normálně já měl ve snu pocit, že mě pálí to...ehm...znamení na levé ruce! Málem jsem v tom snu dostal infarkt! Ještě že to nebyla skutečnost!

Deník Severuse Snapea - Kapitola 5


Sláva! Konečně mi přišla odpověď od Goyla! Už jsem si myslel, že se nedočkám, ale naštěstí se mu podařilo zprovoznit (po měsíci! To musela být dřina!) ten jeden neuron, který mu v hlavě vyrostl a mohl mi odepsat. Ještě že tak. Poslední dobou tu je totiž pěkná nuda - tak mě snad aspoň drby o Luciusovi M. rozptýlí!

Milý Severusi! Jsem rád, že máš o Luciuse starost. Taky o něj mám starost. On se mi moc nesvěřuje. On je teď moc uzavřený. Včera u nás večeřeli s Narcissou. Narcisse moc chybí Draco. Nám taky chybí náš Gregory. Každý den mu posíláme sovy se sladkostmi, tak snad vzpomene. Nastasja mu chce zítra poslat i velký koláč. Je pořád hubený, je mi po něm smutno. Snad prospívá v lektvarech. On je chytrý. Máme ho moc rádi a jsme na něj hrdí a proto ho máme moc rádi. Moc ho navštívit chceme, ale to nejde to. Je mi to líto. Mám ho moc rád. (U mrtvýho Merlina ještě jednou napíše, že má toho svého tupce rád, a já ten dopis snad podpálím! Co je mi po tom? Mě zajímá Malfoy!!) Asi mu ke koláči taky napíšu dopis. Aby věděl, jak vzpomínáme. A že ho máme rádi. (No to už vážně přestává být vtipné.) Snad odepíše, on je moc chytrý. (COŽE?? Tak to bych se hádal! Ale co ten Lucius, sakra?!?!) Doufáme, že nezlobí. Narcissa také doufá, že Draco nezlobí. Gregory je lepší než Draco, že? Lucius říká, že je Draco lepší. Nechci mu to brát, on je teď moc ve stresu. Neřekl proč. Nemyslím, že to je z práce. Říkal, že teď vydělal spoustu peněz, tak z práce to není. Nastasja myslí, že se bojí a má strach. Prý tak vypadá. Já se také bojím - někdy mě bolí ruka. Tebe taky, Severusi? Musím končit. Odepiš! Moc se těším na tvůj dopis. A pozdravuj Gregoryho. Máme ho moc rádi. Ten koláč určitě pošleme! Aristid Goyle P.S. Odepiš!

Ten chlap je vážně trol!!! To jsem se toho dozvěděl. Hlavně že se klepu jak blázen na drbíky a on polovinu dopisu zaplácne takovými sentimentálními nechutnostmi o svém drahém potomkovi. A o Malfoyovi skoro nic!! Jen že vydělal hromadu peněz (což je teda nečekané). Jediná hodnotnější informace je, že má podle Nastasji z něčeho strach. Z čeho ale, to už nenapíše... Ale aspoň můžu vyloučit hádky s Narcissou, riziko rozvratu manželství a podobné pikantnosti. To by se v Goylově popisu té jejich večeře určitě objevila věta "Oni spolu moc nemluví" nebo "Oni se hádají". Jak to ale myslel s tou rukou? Proč by mě měla TAKY bolet? Jako od psaní? To asi sotva, ale u něj člověk nikdy neví...No - doufám, že nemyslel to, co se bojím že myslel. Protože to...ta levá ruka mě někdy trochu bolí, to jo. Hlavně v noci (minulý týden mě to dokonce vzbudilo, jak v ní škublo). Doufal jsem ale, že mě nebolí...ehm...znamení...ale prostě třeba jen nějakej skřípnutej nervík (v mém věku s tím už přece musím sem tam počítat). Jestli to ale Goyla bolí taky, tak to může znamenat jen jediné - a to přesně to, na co odmítám posledních třináct let třeba jen pomyslet, abych to nedejbože nepřivolal. U všech švábů jen to né!!!! No ale jestli jo, tak bychom tu měli jedno realistické vysvětlení pro Malfoyovy stresy. Ale co teď, co budu dělat?!?!? Měl bych někam uprchnout?? Někam daleko...do hor! Žít jako poustevník!! U Merlinových vousů - hroutí se mi svět! Já vím, že jsem si někdy stěžoval, že tu je nuda a že studenti jsou idioti, práce že je pořád jednotvárná a že to prostě je život pod psa...ale já to tak nemyslel, fakt ne! Vlastně tu jsem spokojený, nikdo si mě tu nevšímá, teoreticky mám ve všem volnou ruku, dokonce i ty studenty mám někde v hloubi duše rád...no, až na dvě, tři výjimky...na pět...dobře, tak na deset, ale ta práce mě fakt baví! Nechci dělat nic jiného!!!Prosím, ať to není pravda, já se k němu nechci vracet... Ale tak Severusi, přestaň panikařit! Stejně nemáš kam prchnout - nikde na světě není místo, kde by tě ON nenašel! Mankote! Tohle mě teda fakt uklidnilo. Ale musím zachovat chladnou hlavu. Nejlepší pro mě bude zůstat tady v Bradavicích a doufat, že mě Brumbál ochrání, až bude třeba. Máme přece dohodu! Tak. A už na to nebudu myslet. Určitě dělám z komára velblouda, Goyle tím mohl myslet cokoliv, jen se neumí vymáčknout a já tu hned začnu plašit. Ještě dneska mu odepíšu, že MĚ ruka vůbec nebolí! (A taky aby mě okamžitě informoval, kdyby se Malfoy o něčem přece jen ještě někdy zmínil.)

Jupííí!!!! Jdu slavit, první stopa (aspoň doufám) je na světě!!! Ráno jsem měl hodinu s šesťákama - celkem nuda, ani jsem nemohl strhnout moc bodů (šesťákům je už těžké strhávat, když se to mezi nimi hemží šprty a prakticky už nedělají chyby. Je to už prostě výběrová třída a navíc tady není ani žádný vyslovený provokatér, takže i k těm dnešním strženým deseti bodům jsem potřeboval vážně velkou dávku vynalézavosti). Když ale zazvonilo a všichni konečně vypadli ven z učebny, zůstal jsem tam ještě chvíli sám (byl jsem totiž z té nudy pěkně rozladěný a tudíž šíleně líný zvednout se a odplížit se do kabinetu). Očima jsem jen tak bezmyšlenkovitě těkal po třídě a vtom jsem si všiml, že na jedné z polic s konzervovanými přísadami do lektvarů kousek ode dveří je jedna sklenice zasunutá trochu víc dozadu než ostatní. Mně - perfekcionistovi - to samozřejmě nedalo, musel jsem se zvednout a jít ji posunout zpět na původní místo k ostatním, aby tak zas tvořily pěknou linii. Když jsem tam ale došel, zjistil jsem, že je pod tou sklenicí zastrčený pečlivě složený kousek pergamenu. Rozložil jsem ho a co na něm bylo napsáno?? NIC!!!! Ani slovíčko! Pouze v pravém horním rohu byly drobným, úhledným písmem vmáčknuty tři číslice: 30.9. Mě to ale nezviklalo - i když by nad tím kdokoliv jiný mávnul rukou (ano, skláním se před tebou, má genialito!), srovnal jsem sklenici a odklusal jsem i se svou kořistí k sobě. V kabinetu jsem pergamen podrobil důkladnému studiu - a co jsem nenašel?? Když jsem se na něj podíval skrze plamen svíce, začal v jeho žáru vystupovat na dolní polovině dopisu jakýsi obrazec. Po chvíli, když už vystoupil znak úplně celý, jsem pochopil, že jde o nějakou formu podpisu - byl to had omotaný kolem svisle stojící lidské kosti, takže jako celek to tvořilo písmeno L. Nic víc vlivem tepla nevystoupilo. Přesto jsem si ale byl jistý - pořád tvrdím, že já mám na tyhlety věci nos - že ten kousek pergamenu ukrývá mnohem víc než jen toto. Že ukrývá něco, po čem pasu již několik týdnů: stopu vedoucí k onomu drzému vyznavači okultizmu, který mi pije krev snad víc než Longbottom s Potterem a všemi Weasleyovci dohromady! A tak jsem začal čmuchat ještě důkladněji. Po pečlivém prozkoumání onoho hada na znaku jsem si všiml, že to je zmije - na hřbetě se jí rýsovala klikatá čára - tato čára se ovšem hýbala! Jak jsem si toho mohl nevšimnout hned napoprvé!! Byla tvořena množstvím drobných, pohybujících se písmenek - hlásky se pohybovaly ve směru od hlavy zmije k jejímu ocasu a cyklicky se opakovaly. V tu chvíli jsem si byl jist, o co se v tomto vzkazu jedná: vsadil bych krk na to, že je ten pergamen víc než plný černé magie!! Jasně jsem si vzpomněl na jednu jistou knihu, kterou jsem četl už jako malý kluk poté, co jsem se tajně proplížil k zakázané skříni z tátovy knihovny černé magie. Byl v ní popsán jistý druh šifry - neodhalitelné šifry - kompletně založený na bázi černé magie. Tenkrát jsem se ji z nudy naučil - základ byl v tom, že si autor dopisu vymyslel jak kouzlo, které mělo dopis zašifrovat, tak i kouzlo, které ho umělo dešifrovat. Autor byl tudíž jediným člověkem, který byl schopen dopis znovu rozluštit. Aby ho mohl dešifrovat i právoplatný adresát, zanechal autor na dopisu vždy nějaké vodítko, vzkaz, podle kterého si adresát mohl kouzelnou formuli dešifrující dopis rozluštit. Podle mého názoru to je naprosto výborná metoda - protože vše pracuje na bázi černé magie, může dopis rozluštit pouze někdo, kdo ji skutečně ovládá, a tudíž nemůže dojít k přečtení zašifrovaného dopisu jinou osobou. Navíc dopisuje-li si autor s adresátem často, může svá vodítka redukovat na minimum a riziko odhalení je ještě menší! (Jasně si vzpomínám, jak jsem jako malý litoval, že nemám žádného kamaráda, který by byl v černé magii dost dobrý natolik, aby si se mnou mohl posílat takovéhle dopisy! Vždycky jsem toužil po tom, abych mohl být oním adresátem, směl tak přijít na řešení autorova vodítka a vymyslet správné znění celé formule! Párkrát jsem si takový dopis poslal sám sobě, ale bylo to pro kočku - jak jsem mohl přemýšlet nad správným zněním formule, když jsem ho už dávno znal, protože jsem ho sám vymyslel?) Nicméně na pergamenu, který jsem dnes ráno našel, se nacházel přímo učebnicový příklad takového správného autorova vodítka! Připouštím, že rozluštění celé formule mi dalo chvíli zabrat - dokonce jsem se v jednu chvilku bál (no dobře, asi tak hodinu...), že na to nepřijdu: Hlásky na hřbetě hada mi nedávaly žádný smysl. Netvořily vůbec žádná slova - ani v angličtině, ani v latině, ani v tajném okultním jazyku - prostě v ničem! Bylo tam přesně tohle: AZMIDZEKLNEAKREVVITSSAELNQUONIMARTDEELKASSIZTUKRIUTSZEM Za tím posledním M byl malý, stočený hádek - takže jsem si domyslel, že tam ta celá šifra končí - a za ním znovu navazovalo to počáteční A, takže se to celé opakovalo. Mám ale štěstí, že buď není můj autor dopisu dost zkušený černokněžník, nebo si nedopisuje s adresátem příliš dlouho - takže bylo celé vodítko dost polopatické. Kdyby bylo stručnější, nejspíš bych ho už odhalit nedokázal...vždyť tyto šifry mezi sebou používají i ti největší černokněžníci! Naštěstí pro mě jsem po mnoha neúspěšných pokusech sestavit z hlásek nějaká slova, případně odhalit jazyk, ve kterém by to mohlo něco znamenat, přišel na to, že když přečtu vždy každé páté písmeno z celé řady, vyjde mi nakonec jednoduché sdělení: DNESNÍ DATUM A vzhledem k tomu, že bylo přímo v horním pravém rohu pergamenu normálním inkoustem zcela náhodou napsáno také dnešní datum, došel jsem k závěru, že dešifrovací formule musí znít "Třicátého Devátý"

Deník Severuse Snapea - Kapitola 7


Spal jsem si jako miminko, když mě - ještě byla tma - vzbudilo hlasité bušení na dveře. Se zaklením jsem se vyškrábal z té mé teploučké postele (brrr,to je ale venku zima! Proč bydlím ve sklepě?! To se nikdy nedá vytopit...), otevřu dveře a koukám do obličeje malé Wilettové.
Byla celá ubulená, z nosu jí tekla nudle (žaludek se mi nepříjemně zhoupl.. no,ale jsem zvyklý i na horší věci, tak jsem to rozdýchal) a mezi jejím vzlykáním,chrochtáním a popotahováním jsem pochopil, že se mi pokouší říct, že se něco dějě s Dobbsovou, tak abych se na ni šel podívat. To se mi teda ani v nejmenším nechtělo...Zaprvé co mi je v půl šesté ráno zrovna do Dobbsové? Stačí když mi pije krev při hodinách... A zadruhé mě ta teploučká, rozestlaná, právě opuštěná postýlečka přitahovala jako už dlouho nikdo. No ale co mi zbývalo, když se Wilettová klepala jako osika a pokud není hysterka (jako že není, jestli se dobře pamatuju), tak se s Dobbsovou dělo něco hrozného. Letmá vzpomínka na rozzuřeného Brumbála (jak si ho pamatuju z předloňska, když soptil kvůli tomu Zmijozelovu dědici) mě přiměla k rozhodnutí pustit se tou nejkratší cestou do Zmijozelu, s už o něco klidnější Wilettovou v patách (Proč jsem jen tenkrát bral tu funkci ředitele koleje?!?!). Wilettová mě dovedla do ložnice prvňaček - přímo proti dveřím stála postel, která, jak jsem si domyslel, musela patřit Dobbsové. Mačkalo se kolem ní několik prvňaček v nočních košilích a všechny vypadaly děsně vyjukaně. Rázným gestem jsem je od té postele vyhnal a pak jsem ji uviděl. Ležela oblečená na peřinách, klepala se od hlavy k patě, tělo měla v jakémsi nepřirozeném úhlu, celé sevřené silnou křečí. Oči jí žhnuly jakýmsi bělavým svitem a třeštila je přímo na strop. Slabě chroptěla - jakoby se kvůli té křeči nemohla ani pořádně nadechnout, rty jí už - jak jsem mohl ze světla hůlek vytušit - mírně modraly. "Vzbudilo nás to chroptění." pípla za mnou Wilettová. "Nevěděly jsme co dělat, tak jsem běžela za vámi..." Mozek mi šrotoval - až překvapivě rychle a jasně, na tak brzkou hodinu. Nejprve jí uvolnit hrdlo, aby se neudusila - na to znám pár velice účinných kouzel (aspoň k něčemu mi byla má dávná smrtijedská kariéra platná), pak vyčarovat nosítka a šup s ní na ošetřovnu! Ať se Pomfreyová nenudí! Zatímco jsem ji nesl na ošetřovnu (následován Wilettovou, která i přes můj výslovný zákaz odmítla zůstat v posteli a pod hrozbou tří týdnů školního trestu šla na ošetřovnu se mnou - Pomfreyová ji ale stejně vyhodí!) vyvstával mi v hlavě neurčitý obraz podobných vytřeštěných očí, které jsem už kdysi viděl. Bylo to dávno a neměl jsem v té chvíli čas přemýšlet nad tím, kdy to bylo, ale byl jsem si jistý, že jsem něco podobného už zažil. Pomfreyové to strašně trvalo, než se doplížila ke dveřím a otevřela mi. Myslel jsem, že ty dveře prokopnu! Dobbsová se chvěla čím dál víc a - nechci říct, že jsem se bál - ale...no, nebylo mi zrovna nejlíp, srdce mi tlouklo až někde v krku... Bylo mi zkrátka jasné, že jestli co nejdřív nedostane nějaký utišující prostředek, tak se z toho už nevzpamatuje. "U Merlinových vousů, jak se jí to stalo?!" zvolala Pomfreyová jen co otočila klíčem ve dveřích na správnou stranu (Chá, je po probuzení ještě víc vyšokovaná než já!). Jen jsem pokrčil rameny. Wilettová začala něco o tom, že už večer nevypadala nejlíp, Pomfreyová se však na ni jen přísně podívala, ukázala prstem směrem ke Zmijozelu a přikázala jí, ať maže do postele. Cha - co jsem říkal?? Wilettová se však k mému údivu poslušně otočila a odešla (proč Pomfreyovou poslechne a mě ne?! To samé jsem jí já říkal nejmíň stokrát a přesto si trvala na svém, Pomfreyová jen ukáže prstem a najednou je z ní beránek...To je pěkná nespravedlnost!) Pomfreyová mě pustila dál a ukázala mi postel, na kterou jsem měl Dobbsovou položit. Když jsem tak učinil, starostlivě si k ní sedla a začala ji rychle vyšetřovat. Pořád kroutila hlavou, párkrát jsem zaslechl, jak si mumlá "To není možné", nakonec vstala a došla si pro pár lahviček. Když do ní nalila asi půl litru všelijakých dryáků, zamyšleně se postavila a zabloudila pohledem až ke mně. "Vy jste ještě tady, pane profesore?" vykřikla překvapeně (V tu ránu jsem si připadal jako idiot - myslela si, že jsem už dávno odešel, a já tam zatím celou dobu stál jako tvrdé Y - jako kdybych si zrovna o Dobbsovou dělal bůhví jaké starosti! No i když...vlastně jsem si je trochu dělal..). Zase jsem pokrčil rameny a dostal ze sebe něco jako že jsem si nebyl jist, jestli mě nebude ještě potřebovat. Pomfreyová se soucitně, mateřsky pousmála. "Muselo vás to vyděsit, že?" řekla něžně. Úplně jsem se z tónu jejího hlasu oklepal a cítil jsem, jak rudnu. Vypadám teď před ní jako naprostý magor, to jsem se vážně tvářil tak vyděšeně?!?!?!?!? U mrtvýho Merlina, ať jde ta Dobbsová ke všem čertům!!!! Vůbec se o ni přece nebojím, vždyť je to úplná trubka, a jestli jsem vypadal trochu sklesle, tak to bylo tím, že jsem byl hrozně ospalý!!!
Nasupeně jsem odešel z ošetřovny a zamířil jsem rovnou do své ložnice. Pohled na rozestlanou, teď už ale vychladlou postel mě však nenaplnil takovým blahem, jak jsem očekával. Chvíli jsem tam nerozhodně postával, ale vzhledem k tomu, že už bylo půl sedmé, rozhodl jsem se zajít místo spaní do zmijozelské společenské místnosti - řekl jsem si, že už bude třeba někdo vzhůru a budu tak moct zjistit, co se tam večer dělo.. Můj odhad byl správný. Na to jak bylo brzy, byla společenská místnost plná lidí. Teda hlavně ženských, kluků tam bylo jen pár. Prvňačky se mačkaly úplně v koutku, dvě tři tiše fňukaly, Wilettová je utěšovala a přitom ještě stíhala holkám z čtvrtého, pátého a šestého ročníku, jež ji dychtivě obklopovaly, barvitě líčit, co se vlastně stalo. Ještě dřív, než si mě všimly, jsem zaslechl, jak zas prozměnu některá z druhaček afektovaně vypráví, že "Wilettová říkala, že se Snape zachoval jako opravdový hrdina!" To jsem to teda dopracoval! Zařval jsem na ně, ať jsou všechny zticha, a požádal jsem Wilettovou (na svůj vkus nezvykle slušně - ale to bylo asi pořád tím rozespáním), aby mi řekla co přesně Dobbsová večer dělala, kdy šla spát - a proč byla na té posteli oblečená. Wilettovou jsem však očividně zaskočil. Sklopila oči a tiše zamumlala, že si přesně nevzpomíná. I ostatní holky se tvářily rozpačitě, až šplhounka Parkinsonová (mimochodem - myslím, že si dělá na příští rok zálusk na prefektský odznak) mi se samolibým úsměvem oznámila, že večer viděla Dobbsovou, jak se plíží ven ze Zmijozelu. "Bylo už docela pozdě, pane profesore. Po deváté. Sama jsem se divila, kam šla..." říkala mi medovým hláskem a mně neunikl krátký, velice opovržlivý pohled, který si mezi sebou v tu chvíli pár děvčat vyměnilo. Doteď netuším, jestli to byla jejich reakce na sdělení, že se Dobbsová večer potlouká někde po škole, nebo jestli to bylo kvůli tomu, že Parkinsonová Dobbsovou práskla - v tom případě by to sice bylo na zdejší poměry velice neobvyklé (nějaká kolegialita se u nás moc nepěstuje), ale na druhou stranu jsem se již několikrát přesvědčil, že je Dobbsová od prvního dne jednou z nejobdivovanějších členek Hadího společenstva - a to by snad to soudržné chování ostatních vysvětlovalo... Parkinsonová se mi ještě rozhodla sdělit, že seděla ve společenské místnosti do půl dvanácté a do té doby že se Dobbsová ze své "procházky" nevrátila. V tu chvíli začala Wilettová hlasitě protestovat (nadávala Parkinsonové do slepých masařek?!?) a překotně mě začala ujišťovat, že byla Dobbsová v posteli už po půl desáté, že to musí vědět lépe než Parkinsonová, když s ní spí v jedné ložnici - a její výpověď začalo horlivým přikyvováním podporovat několik dalších dívek. Jedna viděla Dobbsovou už po deváté v koupelně, druhá s ní mluvila na schodech... No, mám-li být upřímný, tak jediná verze, která mi připadala realistická, byla ta od Parkinsonové. Kam ale mohla Dobbsová na tak dlouho jít? Navíc těžko říct, jestli za její ranní stav může večerní procházka, nebo jestli k tomu natrefila až déle. Rozladěně jsem si uvědomil, že už nemá smysl setrvávat ve Zmijozelu - neměl jsem šanci dostat z nich kloudnou odpověď, protože byli všichni (až na Parkinsovou) pevně odhodláni lhát mi do očí a na to jsem rozhodně neměl náladu. Rozhodl jsem se ten výslech ukončit a zamířil jsem do Velké síně na snídani, měl jsem už děsný hlad. Nedošel jsem však ještě ani na vrcholek schodiště vedoucího ven ze sklepení, když jsem málem smetl ze schodů Brumbála. Ten stařík taky není za rohem vůbec vidět.. Zjevně spěchal za mnou a hned ať ho doprovodím do ředitelny (Ty bradavické tamtamy jsou vážně rychlé!! Sbohem, má snídaně, bude se mi stýskat!!). V ředitelně jsem Brumbálovi vyložil své zážitky z dnešního rána (jen jsem vypustil ten trapas s Pomfreyovou) a pak jsem se ho (s pocitem, že bych měl projevit alespoň trochu zájmu o svou studentku) zeptal na stav Dobbsové. Brumbál nasadil ustaraný výraz. "Je to s ní vážné, obávám se. Problém je v tom, že Poppy nedokáže přijít na to, co s ní je... Věřím ale, že na to co nevidět přijde - naše Poppy ještě nikdy nezklamala!" Díval se na mě, jako by čekal, že na to něco řeknu, ale co jsem měl říkat? Jen jsem pokrčil rameny - stejně podle mého přeháněl. Pomfreyová možná netuší, kde si to Dobbsová uhnala a co přesně to je, ale určitě ví jak to léčit - a to je přece to jediné důležité! Brumbálův upřený pohled mě donutil sklopit zrak (Co chtěl sakra slyšet?! To mu pokrčení rameny nestačilo?? Jako by si myslel, že snad JÁ vím, co to je, a čekal, že to vyklopím... To fakt nechápu. Vypadám snad jako nějaká ošetřovatelka??). Brumbál si odkašlal a prý že jestli mu opravdu už nemám nic víc co říct, tak že můžu jít. (Zajímalo by mě, co tím chtěl říct...).

Deník Severuse Snapea - Kapitola 8


Cestou od Brumbála jsem potkal McGonagallovou. Postávala kousek od chrliče před ředitelnou a zcela zjevně nečekala na Brumbála. Připojila se ke mně s tím svým odměřeným výrazem a jen tak jakoby mimochodem se mě zeptala jestli jsem se dobře vyspal (To si vážně myslela, že jí skočím na to, že o ničem ještě neví?! Že tam na mě čeká v tuhle dobu jen proto, aby se mě zeptala na dobré spaní??) Udělal jsem jí ale radost a stručně (jednou větou) jsem jí pověděl o Dobbsové. Očividně ji to neuspokojilo a stroze mi nabídla pozvání na čaj k sobě do kabinetu. S nadšením jsem přijal - obvykle tam mívá výborné zázvorové cukroví a to bylo něco pro můj hladový žaludek! Když to tak vezmu, chodím na čaj k McGonagallové rád. Narozdíl od jiných kolegyň z učitelského sboru... Minerva je vždy velice seriózní. Ať s ní probírám jakékoliv téma, musím uznat, že jí to myslí a má přehled a hlavně dokáže mluvit zcela jasně a věcně (ne jako ostatní ženské, které toho namluví spoustu, ale přitom vlastně nic kloudného neřeknou). Navíc vaří výborný čaj a má tam to vynikající cukroví. Z těchto důvodů k ní chodívám poměrně často - za říjen jsem tam byl již podruhé! To by se vlastně už dalo nazvat takovým skoropřátelstvím. Na to, že je z Nebelvíru...častěji jsem už jen u Brumbála a to jen z toho důvodu, že jeho pozvání na kobereček odmítnout nesmím. Cukroví na mě rozhodně zapůsobilo, a tak jsem McGonagllové (k její spokojenosti) vyklopil všechno, co se ráno událo. Velice ji to zaujalo - bylo vidět, že je pod tou svou maskou rezervované dámy velice vzrušená a napnutá. Neudržel jsem se a svěřil jsem se jí i s tím podivně vyzvídavým a nedůvěřivým Brumbálovým chováním. Hned jsem pochopil, že to byla chyba, ale já když se rozpovídám, vždycky to tak dopadne... McGonagallová se na mě okamžitě podívala tím svým pichlavým pohledem (hned jsem si vzpomněl na svá studentská léta, jak se na mě dívávala přesně tímhle způsobem vždycky, když mě podezřívala, že mám něco za lubem). "A opravdu jsi mu už k tomu neměl co říct?" zeptala se přísně (Proč se musím vždycky cítit provinile, když se zeptá tímhle tónem?!?!). Neměl... "Jsi si jistý?! Brumbál se takhle neptá bezdůvodně." Ten její pohled mě uváděl do čímdál větších rozpaků. To už vážně přestává být sranda!! Proč to dělá?! Úplně jsem ztratil chuť na cukroví, tak jsem dvěma loky dopil čaj a trochu uraženě jsem ji opustil.. (Zdálo se mi to, nebo se při mém odchodu usmívala?! By mě zajímalo proč!!). No ale... Když o tom teď tak přemýšlím - nechtěl Brumbál, abych mu řekl o Erigeronovi?? To se stavem Dobbsové přece nemá co dělat! Nebo ano? Určitě ne... Já ho zatím prostě nemůžu udat, nechytil bych toho jeho komplice! Achjo, to vyučování je fakt nuda! Hlavně ti sedmáci, ti mi vážně pijou krev!! Oni mají za pár měsíců skládat OVCE, měli by se učit jako diví, ale místo nějaké přípravy a spolupráce si tam pod lavicí čtou nějaký komiks!!! Teď myslím toho Burnabyho a spol. z Mrzimoru! Pak samozřejmě nesmím zapomenout na slečny šprtky z Havraspáru, které sice umějí celé svazky knih nazpaměť, ale rozumnějí tomu asi jako trol vyšívání, no a v neposlední řadě tu máme pány ode mě, kteří jsou přeborníci v opisování a všelijakém podvádění, ale to je tak jediné, na co se vzmůžou!! Jestli tenhle ročník zkouškama proleze, tak já jsem marťan!! Jo to šesťáci, to je jiná. Už se těším na příští rok - vézt je k závěrečným zkouškám bude pohoda. Všichni tam jsou aktivní, inteligentní... no, někteří až moc. Takový Erigeron je tou inteligencí až nebezpečný... Mankote, proč jsem se dostal zas až k němu?! Večer jsem zaskočil na inspekci do Zmijozelu. Tajně jsem doufal, že se mi podaří odchytit Wilettovou a vytáhnout z ní aspoň nějaké informace, ale místo toho jsem tam v padl do skutečné vřavy. Jak jsem po chvíli pochopil, tak se kolej během dopoledne mně nepochopitelně rozdělila na dva nesmiřitelné tábory - jedna skupina stála v pravé části místnosti, druhá (ta větší) stála v levé části, řvali na sebe jak pominutí a někteří už drželi nebezpečně zvednuté hůlky. Všichni byli tak zaneprázdnění, že si ani nikdo nevšiml mého příchodu. Uprostřed toho všeho seděla na zemi Parkinsonová a brečela. Malfoy (pravá strana): "Nikdo se ze Společenstva vylučovat nebude!" Rollisová (levá strana): "Malfoyi, drž už zobák! Jestli se prefekti ŠESTÉHO ročníku usnesou, že ji vyloučí, tak ji vyloučí!!!!!" Malfoy (pravá strana): "Nemáte právo ji vyloučit, když ničím Společenstvo nepoškodila! To prostě nejde jen tak, že ty to chceš!!!!" Rollisová (levá strana, sebeovládání na nule): "Rodrigusi!!! Drž mě nebo ho snad zabiju!!!! Tak Rodrigusi!!! Řekni mu, že ji vyloučíme a on nám do toho nemá co kecat!!!" Eastman (levá strana, rozpačité přešlapování): "No jo, Mel, tak se hned tak nerozčiluj, samozřejmě, že do toho nemá Malfoy co kecat..." Nottová (pravá strana): "Copak neznáte zákony?? Prefekti smějí o vyloučení člena rozhodnout jen poškodí-li ten dotyčný Společenstvo. To Pansy přece neudělala! Nemůžete ji vyloučit jen za to, že řekla dvě věty!" Rollisová (levá strana, hysterický záchvat): "Jistě že známe zákony!!!! A podle zákona číslo jedna můžeme zákony Společenstva změnit podle svého uvážení!!! Ona sice nepoškodila celé Společenstvo, ale jednu z jeho nejlepších členek!! Máme právo ji za její nadutost potrestat!!!" Tedy kam to spěje?? Parkinsonová má být vyloučena kvůli nadutosti? Za mých časů bývala nadutost spíš ctností... Na druhou stranu - vyloučit někoho ze Společenstva je velice závažné rozhodnutí. Parkinsonová by tím byla oddělaná. Zmijozel má sice výhodu, že má své tajné Společenstvo, které všechny pevně stmeluje, utužuje kolektiv a celá kolej tak má díky pevné týmové práci velký náskok ve všech soutěžích před ostatními kolejemi.. Je to ale dvojsečná zbraň - když se někdo vyloučí, už nikdy nemůže být přijat zpět - to je jeden z pěti neměnných zákonů. Když jsi uvnitř, máš na růžích ustláno, jakmile jsi venku, jsi odepsaný. A Parkinsonová je teprve na začátku čtvrťáku, čekaly by ji čtyři roky naprosté izolace. Nesměla by se účastnit společných večírků, akcí, soubojů - dokonce by ji vystěhovali ze společné ložnice dozadu na samotku a přišla by i o výsadu shovívavosti ze strany ředitele koleje..To je přece jen trochu moc za to, že ráno pravdivě odpověděla na mou otázku.... (jestli jsem teda správně pochopil, že jí chtějí vyloučit právě za prásknutí Dobbsové). Když začal Malfoy křičet, že začne střílet, jestli se Rollisová neuklidní, rozhodl jsem se, že je čas zasáhnout. Došel jsem přímo doprostřed místnosti - mezi oba nepřátelské tábory - na Rollisovou, která si mé přítomnosti pořád nevšimla, jsem použil umlčovací kouzlo, ostatní zmlkli již jen při pohledu na mě (snažil jsem se tvářit co nejvražedněji!). Když se konečně rozhostilo ticho, ledově jsem jim oznámil, že znění prvního z pěti neměnných zákonů je, že ředitel koleje má v každé situaci právo veta - z čehož plyne, že vyloučení Parkinsonové prostě zakazuji. Rollisové jsem vmetl do ksichtu, že zneužívání postavení bych taky mohl trestat a ať si dá příště pozor, aby nebyla první vyloučenou ona. Na levé straně místnosti to působilo jako ledová sprcha, na pravé jako příchod skutečného Santa Clause. Parkinsonová mi div nelíbala nohy (stáhla se až když jsem obličej stáhl do znechucené kyselé grimasy) a já měl se sebou co dělat, abych vzteky nevyletěl z kůže - jak si jen mohla Dobbsová všechny takhle omotat kolem prstu?? Vždyť je tak nemožná, vůbec se k nám nehodí - měla jít do Nebelvíru a ne sem - a k tomu všemu to ještě vypadá, že mi to tu rozvrátí!!! Prudce jsem se otočil a odešel jsem pryč, šokované ticho jsem nechal za sebou. No a na koho jsem nenarazil, když jsem se - s nervy na pokraji vražedného deliria - přihnal ke své pracovně?? Jistě, čekal tam na mě Moody!! A hned jestli jsem se byl podívat na tu svou chudinku! (Co to ten mamlas bystrozorskej zas mele???? Rozčtvrtit ho je málo!!!!!) Moody se nad mým soptícím výrazem jen strýčkovsky pousmál a dodal, že on se na ni podívat byl - a že se nediví, že Pomfreyová nemůže přijít na to, co s tou malou je - nemá totiž aprobaci na černou magii. Údivem mi spadla čelist - mé sebeovládání, kam jsi se podělo?! Na takovéhle šoky nejsem trénovaný... Moody se mým jelimanským výrazem dokonale bavil (Tu potupu mi zaplatí, to má u mě schované jako v trezoru!!!), poklepal mi na rameno a sladce se zeptal, jestli mi ta kolej náhodou nepřerůstá přes hlavu. Pak se otočil a odkulhal pryč. Já stál na chodbě jako opařený. No jistě, jak jsem si toho mohl nevšimnout!!! Jak se mi to mohlo stát, mně, odborníkovi?? Já přece nejsem horší než ten bystrozor!! Teď už mi vše začalo dávat smysl. Ten stav Dobbsové byl způsoben otravou z barakury! To jsem už jednou viděl, před patnácti lety - Temný pán tak tenkrát potrestal jednoho ze smrtijedů... tuším, že to byl Charlie Enderby. Byl pak několik dní jako mrtvý, málem se udusil - Dobbsová na tom je přeci jenom o něco líp! Jak jsem jen mohl být tak zabedněný!!! Kde k tomu ale přišla?? Kde mohla jedenáctiletá holka jako ona sehnat barakuru, vařit z ní černý roztok a nadýchat se přitom takového množství jedovatých výparů, že ji to přiotrávilo?? To by musela stát nad kotlíkem několik hodin... tak minimálně sedm! To je přece hloupst - přiotrávená by se nedostala zase zpátky do ložnice a nelehla by si na postel, neudělala by ani krok... Někdo ji tam musel donést! Jestli ji někdo přiotrávil naschvál, jestli ji někdo za třeba i slídění držel hlavu nad kotlíkem... To je přece hnus!!!! Nechutně odporný hnus!!!!! A jestli v tom má prsty Erigeron - dovolovat si na prvňačku, to je zbabělost nejvyššího kalibru, za to by se snad i ze Zmijozelu mělo vylučovat!!!! Okamžitě jsem se rozeběhl na ošetřovnu. Vzpomněl jsem si, čím jsme Enderbyho tenkrát léčili - obyčejným solným roztokem! Při otravě barakurou do sebe člověk musí dostat co nejvíc soli, jen na tu se můžou škodliviny v těle navázat! Nebyl jsem si jistý, jestli to Pomfreyovou napadlo, a tak jsem považoval za svou povinnost, abych ji o tom informoval. Pomfreyová se na mě dívala jako spadlá z višně, když jsem to na ni mezi dveřmi vychrlil. "Sůl?? A jste si jistý??" Udýchaně jsem přikývl, ona se na mě podívala přes horní okraj brýlí krajně podezřívavě, pak ale pokrčila rameny a zamumlala něco jako že za zkoušku nic nedá. Pomohl jsem jí namíchat správnou koncentraci roztoku a když jsme to do nehybné Dobbsové nalili, měl jsem pocit, že se jí konečně nahrnula trocha barvy do obličeje. Taková sůl holt dělá divy! Spokojeně jsem se od Dobbsové odvrátil a uvědomil jsem si , že si mě Pomfreyová měří zkoumavým, zaraženým pohledem. "To bych do vás, profesore, nikdy neřekla..." řekla tiše a hlas se jí podivně chvěl. Uvedla mě do šílených rozpaků. Tyhle ženské!!! To nemůže říkat něco jiného?? Teď vůbec nevím, jak to myslela... neřekla by do mě, že mám takovou starost o Dobbsovou, že vím jak léčit něco, co ona nezná, nebo že vím, že se mi v koleji děje něco nezvladatelného, co dostalo Dobbsovou do tohohle stavu, a přesto jsem to nenahlásil?! Cítil jsem, jak mi rudnou uši, a tak jsem se prudce otočil a kvapně jsem zamířil do svého kabinetu. Nesnáším takovéhle trapasy!!!!!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Deník Severuse Snapea

(Danas, 18. 4. 2015 15:45)

Tohle je to nejčtivější a nejvtipnější, co jsem kdy na HP stránkách četla.