Černá kronika
My, kouzelníci z nového světa: Godrik Nebelvír (Anglicky- Gryffindor), Salazar Zmijozel, Rowena z Havraspáru a Helga z Mrzimoru, tímto dnem společně slavnostně potvrzujeme založení Bradavické školy čar a kouzel pro děti a mládež.
1. srpna 1012
Poprvé se na místo ředitele usazuje někdo jiný, než někdo ze zakladatelské čtveřice. Toto píšu já, Godrik Nebelvír ve svých sto šedesáti devíti letech. Ruka se mi třese, už to není jako to bývalo, za mých mladých let byl svět o mnoho jiný. Pokud si ovšem někdo myslí, že dobrý, tak to se šeredně mýlí. To, proti čemu se celý život snažím bojovat se zdá být nedosažitelné, kouzelníci a mudlové stále ještě nežijí v míru a klidu, i když jsem radil ministerstvu razantní změnu, o které se tady ale nebudu rozepisovat.
Černou kroniku jsem založil, aby se zachovala tajemství a proroctví, která byla řečena. Jsem už starý a cítím, že můj čas se blíží, zatím jsem na tomhle světě nepotkal nikoho, komu bych mohl zcela z celého svého srdce věřit. V minulosti to však bylo jinak, Gryffindorská krev upadá a na Aethónské předky se již zapomnělo. Existovali však dva lidé, kteří mi byli oddáni tělem a duší, stejně tak jako já jim.
Můj příběh začíná v roce 910, kdy jsem potkal tu nejšlechetnější ženu na světě. Rowena Havraspárská, neb,o jak jsme jí říkali, Rowena z Havraspáru, od první chvíle jsme se do sebe zahleděli. Okouzlila mne svou povahou a nehynoucí láskou. Nebyl jsem schopen uvěřit, že nějaký tvor na světě dokáže tolik milovat, jako právě ona. Skutečnost, která se mi stala osudná.
Rowena měla neuvěřitelné kouzelné schopnosti, společně s ještě dalšíma dvěma kouzelníky jsme byli prohlášeni za nejmocnější čaroděje. Tvořili jsme bájnou čtveřici, Godrik Nebelvír, Rowena z Havraspáru, Helga z Mrzimoru… a v neposlední řadě proklatý Salazar Zmijozel.
Už od založení Bradavické školy námi čtyřmi se choval náramně podezřele. Popravdě se vůbec neztotožňoval s našimi názory, ale t,o co mě na něm vadilo nejvíce, byl jeho názor o čistokrevném rodu kouzelníků. Jiní, než takoví podle něho nemohli a nesměli být vyučováni v naší škole.
Všichni tři jsme to rezolutně zamítli, takže musel nakonec ustoupit většině a od té doby se vždy k mudlovským kouzelnickým studentům choval jako k vyvrhelům.
Rok 920 pro mě přinesl ta největší překvapení. Poté, co, jsme se s Rowenou zasnoubili mi řekla pravdu o svém původu. Nechtěla mě tím ranit, kdyby mi to řekla až po plánované svatbě. Ve skutečnosti pocházela z úplně jiné kultury lidí, kteří sami o sobě vlastně ani lidé nebyli, ovšem pokud opustili svůj vlastní svět, platily pro ně stejné zákony, jako pro nás. Jedna z nich právě byla Rowena, byli to jakýsi Aethónci, kteří žijí v místě zvaném Erisedský hvozd. Rowena utekla ze své domoviny, protože jako jediná z jejich kultury chtěla poznat svět a jeho hranice. Jenže hned poté jsme se poznali a zamilovali se do sebe, což okamžitě ruku v ruce s sebou přináší i problémy. Aethónci však ctili náš hluboký vztah, pro ně něco takového bylo přímo posvátné, i když jejich rada se obávala smíšení našich krví. Podle jejich slov… až vznikne prvorozený dvojí krve, bude mít krev obou jeho rodičů.
Jako druhá rána pro mne byl samozřejmě náš drahý Salazar. Mnoho lidí by si myslelo, že se svými názory o čisté krvi skončil, ale opak byl pravdou. Ve skutečnosti vymyslel svůj vlastní plán. Už od vzniku jsme se chtěli vyhnout věci, která většinou má za důsledek pád každého spolku či společenství. Salazar začal trvat na zvolení právoplatného ředitele školy. To byl jeho plán, ředitel školy totiž může rozhodovat o tom, jací studenti do ní budou přijímáni a on chtěl už udělat přítrž těm studentům s takzvanou ‚nečistou krví‘.
Jenže v jednom se přepočítal. Totiž já a Rowena jsme jednoznačně navrhovali Helgu, Helga mě a Zmijozel by samozřejmě nejraději navrhl sám sebe, což by ale bylo nadmíru sobecké. Jemu ale byla jakákoliv sobeckost ukradená, měl strašlivý vztek, když jsme Helgu schválili jako nového ředitele Bradavic a od nového školního roku v roce 920 byla její funkce právoplatná.
Bůh ví, že kdyby to tak zůstalo, byl by klid. Jenže to by to nesměl být Salazar. Kdyby u moci zůstaly ženy, nebyly by války, Salazar ovšem viděl Helgu jako svou velkou skvrnu v plánu. Jeho vztek se stupňoval den ode dne a jednou opravdu silně vyjel na Helgu. V tu chvíli jsem se jí zastal a ač jsem to čekal, nebo ne, Salazar na mě vytáhl hůlku. Strhl se mezi námi boj, až jsem ho dokázal odzbrojit a pod výhružkami mými a ředitelky Helgy jsme ho vyhnali z Bradavic.
Veřejnosti pak bylo řečeno, že Salazar odešel sám ze své vůle, což samozřejmě nebyla pravda. Nastalo období hojnosti v naší škole, ovšem zatím v dáli, v jiných koncích světa kul Salazar své plány.
V roce 927 se nám narodil náš první syn, Rowena ho ochránila jakýmsi pradávným ochranným kouzlem a rozhodla se ho pojmenovat podle svých předků a já dodal první jméno, které jsem vždy chtěl udělit svému dítěti, dohromady se stal Princem dvojí krve a my jsme ho milovali jako tu nejvzácnější cennost na světě. Ještě před jeho narozením mi Rowena jednou říkala o minulosti zrození kouzelníků…
Dále Godrik popisoval to, co Harry slyšel od Elvíry v Erisedském hvozdu.
Z jejího vyprávění jsem jednoznačně usoudil, že Salazar je právě tím dědicem Testrálské krve a zlé lidské krve, která když se smísí, tak vznikne obzvlášť zlý kouzelník, což Salazar bez pochyby byl. Začal studovat černou magii u osamělých mudrců a šamanů, po pěti letech se dozvěděl ze starých a tajných pramenů, že ve skutečnosti existovalo několik druhů kouzelníků, které se promíchali, jeden druh však zůstal stejný a to testrálský. Jeho krev, jak sám zjistil opravdu měla dědičný genom jeho testrálských ba dokonce královských předků, věděl, že pokud je na světě někdo, kdo dokáže vybudovat a odhalit cestu do temnoty, světa mezi životem a smrtí, který testrálovci zbudovali, byl to právě on. Vrtalo mu však hlavou proč Démoni zabíjejí všechny kouzelníky, proč nezabíjejí jenom ty, kteří nemají v sobě testrálskou krev, on nevěděl, že ve skutečnosti je krev všech kouzelníků za tu dobu už opravdu dávno smíchána se všemi ostatními. Proto každý člověk má v sobě kousek ze svého zlého já. Začal tedy budovat průchod to světa temnot, průchod, který potají stavěl přímo pod Bradavicemi. Stavěl jej skoro deset let a používal na něj všechny mocné kletby a zaříkadla, z nichž některé vyslovit trvalo i několik dní. Postupem času ho při stavbě začala vzrušovat představa, že by se mohl stát nesmrtelným, stejně jako opravdoví, dnes již nežijící testrálovci, že by ho nikdy stáří nedohonilo, nikdy by nepřišel jeho čas. Ke konci výstavby Tajemné komnaty, průchodu do světa temna, byl tou představou tak uchvácen, že v tu chvíli to byl jeho prioritní cíl a doufal, že klíč k němu bude v temnotě, ve světě mezi životem a smrtí.
Rok 943, po dvaceti třech letech tvrdé dřiny se konečně dopracoval ke svému cíli a na konci Tajemné komnaty vykouzlil východ i vchod do temnoty. To otřáslo celou školou a já, Rowena a hlavně ředitelka Helga jsme začali mít obavy, co se stalo. Zmijozel však ještě potřeboval několik kouzelnických duší jako test funkčnosti průchodu. Ze školy zmizelo několik studentů, Helga si toho všimla a začala to brát s maximální důležitostí. Využila svých kouzelných schopností a dostala se až do Tajemné komnaty, která v té době ještě neměla takovou ochranu, jakou má teď, nikomu však tu noc neřekla kam opravdu jde a Zmijozel jí za zády zbaběle a chladnokrevně zabil. Její tělo mu však vnuklo nápad. Ten proradný grázl vše narafičil tak, že vina měla padnout na mě a Rowenu, aby mohl být zase ředitelem a pomstít se za všechny ty nečisté studenty kouzelníků a mudlů. Jenže vina padla pouze na mě, Rowenu jsem stačil na poslední chvíli s pomocí několika studentů zachránit od zhoubného trestu, který čekal mě- Azkaban. Okamžitě mě tam zavřeli a snad se mi zdálo, že i zahodili klíč, ale s čím však Zmijozel nepočítal bylo, že ředitelem se stala Rowena, má žena. Přesně v té chvíli Zmijozel zjistil, že mu jeho pokus o nesmrtelnost je k ničemu, když k tomu využívá průchod do světa temna v Tajemné komnatě, zjistil to pomocí těch studentů, které také tak chladnokrevně zabil. Popadl ho ještě větší, přímo příšerný vztek, všechny jeho plány byly v troskách, dlouhé desítky let snahy, i o ředitelství taktéž.
Takže okamžitě odklidil Rowenu, co nejdál to šlo a tak s pomocí meče z kovu, jehož pomocí posílají Démoni mrtvé do temnoty zabil Rowenu a její duši navždy uvěznil právě v temnotě. Hned na to se ten proradný červ stal právoplatným ředitelem a okamžitě surově vyloučil více, než polovinu studentů, hlavně ty, kteří měli za rodiče alespoň jednoho mudlu. Některé dokonce zabil a jeho činy mu kvůli tlaku na vládu prošly. V Bradavicích začala doba temna, ze školy vycházeli jenom typičtí dědici testrálské krve, jediné kouzelníky, které Zmijozel přijímal. Myslím, že o této době už nemám víc, co napsat.
Rok 944, náš syn dokázal s velkými těžkostmi vystudovat a to velice úspěšně, měl v sobě obě naše zázračné dědičné krve, které společně v minulosti vyhubili všechny testrálovce. Syn už měl sedmnáct let, když studoval v Bradavicích, byl vyhnán pod hrozbou smrti. Teď mu zemřela matka, jejíž smrt mě natolik zasáhla, že jsem ve vězení vzdával svůj vlastní život, ovšem náš syn neměl teď ani jednoho rodiče. A co bylo nejodpornější, jednou v noci mu Zmijozel v jednom zasmušilém výčepu s úsměškem prozradil, co se stalo s jeho matkou a že pojistil Tajemnou komnatu hadím jazykem, takže se už do ní nikdo nedostane a i kdyby ano, v Tajemné komnatě vychoval z vejce Baziliška, smrtícího hada, který měl střežit její vchod. Syn, stále chráněný Rowenino kouzlem, po nás však měl finanční prostředky a začal okamžitě hledat bájný kamenný oblouk, původní vchod do temnoty, který zbudovali v dávných časech testrálovci a také ten, kterým Démoni tahají duše k věčnému mučení. Jako dědic Gryffindorské krve a aethónské kouzelné moci a hlavně ochrany ze sebeobětování, které mu poskytla Rowena, jej dokázal po půl roce najít, překonal všechny její nástrahy včetně tříhlavého psa Kerberose a dostal se do temnoty. Našel Rowenu trpět v hrozných mukách a s láskou, kterou k ní cítil a kterou má od aethónské krve, jí dokázal dostat ven, zpátky do svého těla. On sám se však již vrátit nedokázal, protože měl v sobě narozdíl od Roweny lidskou krev a pokud do temnoty vstoupí kouzelník, člověk s napůl lidskou krví, již v ní navždy zůstane. Ovšem Princ nezemřel, byl stále chráněn Rowenino kouzlem, které ho ochraňovalo i v tomto nehostinném světě, proto v temnotě zůstal a vyčkával. Rowena se vrátila a dokázala svou výpovědí Zmijozelovu vraždu. Nikdo však stále netušil, kde Tajemná komnata je a tak, když obviněný Zmijozel znovu zmizel, se Bradavice znovu daly do pořádku. A co víc, byl jsem volný, ovšem svoboda, za kterou jsme já a má žena byli vykoupení, mne dusila. Nemohl jsem žít za takovou oběť, kterou můj syn podstoupil, proto jako ředitel zůstala Rowena a já jsem od té doby nepřestal pátrat po svém synovi, začal jsem putovat po celém světě a hledat oblouk smrti, ten bájný vchod do temnoty. Oba dva jsme věděli, že ochranné kouzlo, které Rowena na svého syna použila jej stále bude držet při životě, proto ještě stále mělo cenu ho zachránit. Ani Zmijozel však bájný oblouk nenašel, věděl totiž, že ho dokáže najít jen dědic pravé elfské krve, což v téhle době nebyl ani jeden z nás dvou. Zmijozel stále stárnul a uvědomoval si, že stále ještě nedosáhl nesmrtelnosti. Začal se znovu snažit po nesmrtelnosti a jak roky ubíhaly, stále se mu zdál tento cíl jako nepravděpodobný. Když se dozvěděl, že Rowena nestárne, protože je aethónka, domyslel si, že jeho testrálská krev, kterou v sobě z části má, ho také zachrání a on se bude moci vrátit po vstupu do temnoty, tak jako Rowena před tím s pomocí našeho syna, zpátky. Jako pojistku se roky úspěšně učil těžké kouzlo, které má jeho duši uzamknout do deníku a jak Zmijozel doufal, někdy snad někdo bude v jeho práci pokračovat.
Rok 951 Salazar Zmijozel vešel do temnoty, čímž doslova zemřel. Avšak jeho krev měla tak silnou koncentraci testrálského genu, že se mu ,stejně jako Rosené, podařilo z temnoty dostat se ven, ale stala se z něho odporná zrůda stejně, jako když ti tři testrálovci se jako Démoni objevili na světě. Zmijozel teď měl ohromnou moc a začal jí hned šířit po škole. Svou mocí zabil všechny nečisté studenty a ty ostatní poslal domů, všechny profesory taktéž zabil a nakonec zabil i samotnou Rowenu, mou ženu.
Ač se někomu takové chování může zdát neskutečné, Salazar po výstupu z temnoty se opravdu stal takovýmhle vraždícím monstrem bez citů, já jsem se nestačil včas vrátit ze svého marného snažení najít syna. Když jsem se však vrátil zpět do Bradavic, nikde jsem nemohl svou ženu ani studenty najít.
V tu chvíli mě popadl učiněný šok, ze kterého jsem se dlouho poté vzpamatoval, jediné, co mě tu v tu chvíli napadlo, byla ta zázračná aethónská civilizace, o které mi Rowena říkala. Vydal jsem se na poslední pouť, a to do Erisedského hvozdu, do kterého trefí pouze sami jejich obyvatelé, nebo dědic aethónské krve. Avšak po strastiplné a dlouhé cestě jsem to dokázal, podle aethónců jsem toho byl schopen svou vůlí a láskou ke své ženě, i když jsem byl na pokraji svých sil. Ten národ věděl, jak je Zmijozel teď mocný, dali mi proto jednu jedinou věc na pomoc. Fénixe Fawkese. Čekal jsem něco zázračnějšího, ale něho v pohledu toho zvířete mě usvědčilo v tom, že jsem to právě dostal.
Vrátil jsem se do Bradavic a hned druhý den jsem narazil na Zmijozela. Žádná lidská mysl si nedokáže představit, v jaké hrůzostrašné podobě v té době byl, ať bůh při mně stojí, že i to nejhorší zlo, které kdy svět poznal, nebo pozná, se nevyrovná tomu, co jsem viděl. Ovšem i tak jsme spolu začali bojovat.
Bohužel však na takové monstrum jsem neměl ani ve své nejlepší kondici šanci a Salazar mi při prvním okamžiku okamžitě hůlku delitatizoval, takže mi v ruce zbyl jenom jemný prach. Ve skutečnosti by se normální kouzelník z jeho pohledu skácel, ovšem já ne, mě něco dodávalo odvahu, o čemž jsem doposud ani nevěděl. Nevšiml jsem si, že ve vzduchu se nad námi vznáší Fawkes a hlasitě prozpěvuje, jako kdyby jeho zpěv mi hrál na srdce a dodával mu odvahy a právě v tu chvíli se dolů sneslo jedno brko z fénixe, které jsem popadl a použil jako hůlku. Možná mi nebudete věřit, ale opravdu fungovala, dokonce byla tak mocná, že jsem okamžitě odzbrojil i Zmijozela od jeho ohromné kouzelné hole. Salazar se pak snažil delitatizovat zase mou hůlku v podobě péra z fénixe, ale nedokázal to.
Nakonec Salazar stál bezbranný naproti mně, ale nad námi stále létal a prozpěvoval Fawkes. Když už jsem chtěl konečně svět zbavit toho zla a vystřelil po něm kouzlem, stalo se něco, co navždy poznamenalo tento svět a i to, co se teprve za pár let stane. Zmijozel vyskočil do vzduchu a vyškubl Fawkesovi jedno brko, se kterým odrazil mé mocné kouzlo a hned na to jsme spolu začali bojovat projevem Priori Incantato.
Ještě nikdy jsem nepoznal mocnějšího soupeře, Salazar měl v sobě tolik síly, že jsem začal prohrávat. Tak, jako vždycky, jsem si však vzpomněl na všechny mrtvé studenty, jejichž těla teď leží ve škole a v neposlední řadě jsem si vzpomněl na mého syna.
Nikdy v životě jsem nepocítil tolik síly ve svém těle jako právě teď, má vůle překonala všechny hranice času i prostoru a měl jsem tak strašlivě silnou motivaci, že jsem doslova prořízl kapkami incantato Zmijozelův brk až se dostaly do jeho těla a celé ho roztrhly.
Co mám vám dále povídat, ležel jsem tam vyčerpaný asi den, možná více. Myslí jsem byl úplně jinde, zdálo se mi o Roweně, mé ženě, mém synovi a o Erisedském hvozdu. Jako kdybych v tu chvíli pocítil jejich volání nad hranice lidského vnímání.
Rok 952, z posledních sil jsem se dostal znovu do Erisedského hvozdu s malou pomocí mého okřídleného přítele, aethónci mi řekli, že Zmijozelův duch se usadil v Tajemné komnatě u vchodu do Temnoty, kde vyčkává až se zrodí jeho právoplatný dědic. Tato informace mě učinila o to více neklidným a tak jsem jim přislíbil, že nepřestanu pátrat do vstupu do Tajemné komnaty. Shodou okolností jsem sebou vzal i oné dvě péra z ptáka fénixe, vyrobili z nich dvě hůlky. Den na to z čista jasna jejich nejvyšší orákulum vyslovila věštbu…, že na sklonku nového věku a na konci milénia pozemského kalendáře se narodí dva dědicové obou stran dobra a zla…, dva sobě rovní…, dva, kterým připadnou obě hůlky…, dva jediní, kteří si mohou konkurovat… a kteří mohou dosáhnout činů hodných svých předků…
Jelikož jsem věděl, jakých činů byl Salazar schopen, naléhal jsem proto na aethóňany, aby podnikli nějaké další kroky, kterými by mohli nastávajícímu dědici pomoci. Z toho důvodu aethóňani skuli Meč Erisedův se jménem Godrik Nebelvír, který byl vázán na mé, tudíž Gryffindorovo (Nebelvírovo) dědice a který byl vyroben tak, aby dokázal porazit všechny Zmijozelovo mocnosti zla. Jako poslední věc jsem dostal jakýsi Moudrý klobouk, který dokáže nahlédnout do duše kouzelníka a jasně určit, které ze čtyř druhů Pegasů je krve. Poté jsem se vrátil, znovu otevřel školu a začal učit. Zlo bylo zažehnáno, alespoň pro tentokrát.
Jenže nikdy už v sobě dědic nebude mít takovou krev, jakou měl v sobě můj syn, z toho důvodu jsme domluvou s obyvateli Erisedského hvozdu do Odboru záhad zamkli do zapečetěných dveří přísně tajnou věc, sílu, která se vymyká všemu lidskému chápání a kterou Pán zla, jak ho nazval autor věštby, ze srdce nenávidí a nemůže nikdy pochopit. ..
